METZ - Up On Gravity Hill
Jedna z desek roku 2024, ke které se od jejího vydání pravidelně vracím. Trojlístek dospělých punkáčů z Toronta do svého posledního alba nalámal přístupné noiserockové hitovky plné romantiky i grungového surealismu.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
A máme to tady. Co? No domácí nahrávku roku 2012. Hele a to nevíš, že DIVE už nehrají? Že to zapíchli? No a? MASTER´S HAMMER taky nehrají a jen vydávají. Má to jen jeden rozdíl. U MASTER´S HAMMER tak nějak všichni tušíme proč. A ví to i oni. Jejich současný živý koncert by nestál za moc. DIVE by ale s tímto materiálem dokázali rozsekat českou scénu na malé třísky. Jejich tvorba, zachycená na této kolekci, se ještě více po kytarové stránce nahnula k EPHEL DUATH v období mezi „The Painter´s Palette“ a „Pain Necessary To Know“, ale díky rytmice a specifickému vokálnímu projevu si stále uchovávají silnou auru autenticity.
„Jak dlouho chceš ještě sám sobě lhát?
Nemáš co ztratit a nemáš už ani co dát!!!“
Na instrumentální stránce věci shledávám naprosto geniálním, jakým způsobem se houpe dynamika. Od zahuštěných špinavých riffovaček až k jazzově vzdušným kompozicím, které si tentokrát usurpují nezvykle mnoho prostoru. Ačkoliv jde často o naprosto propastně rozdílné fragmenty, DIVE je dokáží zdrátovat s grácií, kterou dle mého nemá na domácí scéně žádný jiný subjekt. I ty nejostřejší žánrové kotrmelce v jejich podání zní přirozeně a tak nějak samozřejmě.
Poměrně hodně prostoru je věnováno ryze instrumentálním plochám a ačkoliv jde dle mého spíše o situaci, kdy ke konci již nebyla uvnitř kapely motivace tvořit nové texty, nejedná se o žádnou nouzi. Instrumentální forma mnohým zákoutím této derniéry sluší a vlastně ani pro plnost a barevnost aranží nemáte čas se soustředit na fakt, že častěji chybí zpěv. Ten však, pokud tam je, se stává jedním z hlavních tahounů alba. Hlavní roli v něm více než kdykoliv dříve hraje maniakální projev zpěváka Dády, který velmi často přeskakuje od zpěvu k teatrálně vypjatým scénám, po kterých pod přehrávačem zůstávají skvrny potu, žluče, krve i žaludečních šťáv. Texty jsou tentokrát, zdá se, mnohem osobnější. Jakoby nám někdo umožnil nahlédnout do osobního pekla sociálních interakcí, vnitřních prožitků, hroutících se ideálů i martyria končících vztahů.
I zvukově je nahrávka dobroušená k dokonalosti a nemyslím si, že by to bylo něco jednoduchého, vzhledem k žánrové pestrosti. Občas je základ kytara, basa, bicí lehce dobarven například hamondkami, štěbetáním ptáčků nebo sborem, ale i bez těchto příkras by skladby jako celek fungovaly stoprocentně. Instrumentální základ se dá poslouchat bez problémů samostatně a nádherně tak vynikne to, s jakým talentem a přístupem jsou skladby vystavěny. Pokud do něj navíc vpluje zpěv, neuvěřitelným způsobem to navíc bonusově nakopne.
Konce a vlastně i laxního přístupu této kapely je obrovská škoda. Nebudu na závěr přát tradiční odpočinek v pokoji, neboť by to nebylo upřímné. Vroucně si přeji exhumaci této mrtvoly.
„Beztak už stejně všichni směřujem do pekla
Snad by ses nelekla
Samas to řekla
Tak teď nebuď vzteklá
Svíčka se roztekla, světlo šlo spát
Tak ať se stane to, co musí se stát“
všechen materiál od DIVE dostupný na preapo.cz
Domácí deska roku. In memoriam.
9 / 10
1. Past
2. Propast
3. Propust
4. Nämä-Nui
5. Na pokraji smíření
6. Prepost
7. A po
Vydáno: 2012
Vydavatel: Samovydání
Stopáž: 31:55
Produkce: Dive
Studio: Ex-Avik, PyHa
-bez slovního hodnocení-
Jedna z desek roku 2024, ke které se od jejího vydání pravidelně vracím. Trojlístek dospělých punkáčů z Toronta do svého posledního alba nalámal přístupné noiserockové hitovky plné romantiky i grungového surealismu.
To dojení vyschlého writer’s roomu je do nebe volající. Nových nápadů je pomálu, zato jsou rozmazané na dvojnásobek. Nekonečné plebiscity jsou ubíjející, nové hry vizuálně průměrné a když se to rozjede, přijde očekávatelný cliffhanger. Opouštím hru!
Tahle americká parta zní úplně jako revival starých JUDAS PRIEST, i ten vokál jako by patřil samotnému Halfordovi. Je to taková zasmrádlá mršina, ale překvapivě mě celkem bavilo si to poslechnout. Jestli do toho půjdu podruhé ale fakt nevím, spíše ne.
4 disky. 58 skladieb. 75-stranový booklet. Len CD a LP, žiaden streaming. Steven Wilson sa vybral zboriť mýtus, že 80’s boli umeleckou pustinou: Od THE CURE a JOY DIVISION po zabudnuté britské spolky, funguje to na ploche vyše 5 hodín. Povinné počúvanie!
Dobre to robí táto švédska superskupina. Melodický death metal vo veľmi prístupnej, niekto by zbytočne hanlivo povedal kolovrátkovej, forme. Na druhom albume v ešte zrelšej a lepšej podobe. Teším sa na ich tohtoročné koncerty!
Daniel Cavanagh asi chtěl stvořit Anathemovské album, ale utopil se v klišé. Příjemně to odsýpá a zvuk i provedení se dají těžko kritizovat, ale je to tak nepůvodní a otřepané, že to úplně kazí emoce, které by jinak určitě fungovaly. Sem se vracet nebudu.
Rumunský doom metal s hlasem tak hlubokým, že i basa je proti němu mandolína. O to výraznější je, když mu do duetu hraje flétna. Jde ovšem o kvalitní nahrávku, kapelník svého času bubnoval u SHAPE OF DESPAIR a lecčemu se tam přiučil.